Dingo (Canis dingo, syn. Canis lupus dingo, syn. Canis familiaris dingo, syn. Canis familiaris), také pes dingo, je psovitá šelma obývající Austrálii. Taxonomie druhu je sporná, zvažuje se zařazení druhu pod samostatnou hlavičkou, jako poddruh vlka obecného či jako zdivočelou formu psa domácího. Přestože dingové jsou divoce žijící zvířata, v Austrálii je možné najít i domestikované jedince nebo jejich křížence s domácími psy. Pes dingo byl poprvé popsán německým zoologem Friedrichem Meyerem v roce 1793 jako Canis dingo. Od roku 1793 se binomické jméno několikrát měnilo, ve 20. století byl například používán název Canis familiaris dingo, tudíž dingové byli bráni jako poddruh psa domácího. Dingo pochází z jihovýchodní Asie, do Austrálie se dostal asi před 8300 lety, tedy v době existence prehistorického kontinentu Sahul. Zde žil v izolaci, kterou narušil až příchod Evropanů. V Austrálii je dingo největší a jedinou nezavlečenou suchozemskou šelmou a obývá zde veškeré biotopy včetně pouští a polopouští s přístupem k vodě. Žije v opuštěných a rozšířených králičích norách nebo podobných podzemních prostorách v blízkosti zdrojů vody. Váží mezi 11 a 22 kg (výjimečně i více). V kohoutku měří mezi 47 až 67 cm. Délka těla dosahuje 70 až 111 cm. Nejběžnější viděnou barvou je žlutá až oranžová. Samci se od samic liší vzrůstem: jsou vyšší, mohutnější i těžší. Dingo je převážně noční zvíře. Jedinci mezi sebou komunikují, podobně jako jiné psovité šelmy, mimikou obličeje i těla. Součástí stravy je přes 170 různých druhů zvířat, od hmyzu až po buvoly domácí. Častou kořistí bývají některé druhy klokanů, vombati nebo australské druhy krys. Dingové tvoří několikačlenné smečky, které si zaberou vlastní teritorium. Celou smečku vede alfa pár – samec a samice. Pokud se v teritoriu smečky objeví mladší samec a alfa samce porazí, přebírá jeho místo ve smečce a starý vůdce teritorium opustí. Dingové se v zajetí dožívají až 24 let, avšak ve volné přírodě je to méně. Současná populace je nezmapovaná a postrádá tedy klasifikaci dle Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN). Jedná se o vrcholového predátora a hlavní hrozbu pro druh tak představují především farmáři, kteří vybíjí dingy v blízkém okolí svých farem, aby nepřicházeli o dobytek a ovce. Jsou známy i případy, kdy farmáři zabili přes dvacet dingů během několika dní. Dingo hraje významnou roli v kultuře domorodých Australanů (Austrálců). Vystupuje například jako aktér v řadě příběhů. Jeho vyobrazení najdeme na skalních rytinách i jeskynních malbách. Pravděpodobně stojí za vyhynutím vakovlků tasmánských (Thylacinus cynocephalus) na australské pevnině před 2000 lety, ačkoli studie z roku 2008 tento názor zpochybňuje.
Nomenklatura
Etymologie
Pro dinga jsou používána různá označení, jak v odborné literatuře, tak v beletrii. V Austrálii je široce používán i termín „wild dog“ (divoký pes), ten však označuje jak divoké dingy, tak i jejich křížence. Samotný název „dingo“ má pravděpodobně původ v období rané kolonizace Nového Jižního Walesu, kdy slovo „tingo“ v jazyce dharug označovalo táborové psy. Domorodí Australané, Aboridžinci, tyto divoké psy nazývají různými jmény, v závislosti na konkrétním jazyce , například joogong, mirigung, noggum, boolomo, papa-inura, wantibirri, maliki, kal, dwer-da, kurpany, aringka, palangamwari, repeti nebo warrigal. Některé kmeny též rozlišují dingy na dva typy: ti, co s nimi žijí, walaku, a divocí ngurakin.
Taxonomie
V roce 1699 navštívil pobřeží dnešního státu Západní Austrálie kapitán William Dampier, přičemž si poznamenal, že s posádkou narazili na skupinu dvou nebo tří psovitých šelem. Téměř o století později, roku 1788, dorazila do Botanického zálivu flota pod velením prvního australského koloniálního guvernéra Arthura Phillipa. Ten si jednoho takového psa osvojil a ve svém deníku zanechal krátký popis s ilustrací. V roce 1793 byl na základě Phillipova stručného popisu a kresby tento pes klasifikován Friedrichem Meyerem jako Canis dingo, tj. samostatný druh z rodu Canis. Taxonomie počátku 21. století označovala dinga latinským názvem Canis lupus dingo, tedy jako poddruh vlka obecného, paralelně vedle domestikovaného psa (Canis lupus familiaris). Tato taxonomie je uvedena například ve třetím vydání publikace Mammal Species of the World (2005) od amerického zoologa W. Christopher Wozencraft dinga právě jako poddruh vlka obecného (Canis lupus). Wozencraft zároveň označil dinga pralesního jako synonymum pro dinga. Opíral se, mimo jiné, o studii dingů z roku 1999, která s využitím mitochondriální DNA (mtDNA) studovala mateřskou linii předků. Wozencraftova práce je mezi ostatními zoology široce diskutovaná a i nadále se jí přičítá velká váha. Samotný dingo pralesní, též zvaný novoguinejský zpívající pes, obývá Novou Guineu a jeho taxonomické zařazení je sporné. Bývá označován jako Canis lupus hallstromi, Canis hallstromi, Canis lupus dingo nebo i pes domácí, tedy Canis familiaris. Výzkum ukázal, že lebky dingů pralesních se shodují s lebkami kříženců dingů. Též studie mitochondriální DNA prokázaly podobnost s dingy, ale odlišnost od vlků. Studie z roku 2014 naopak zvažuje dinga opět jako samostatný druh. Vychází z popisů typových exemplářů z 19. století a starších a prokázala, že ovlivnění křížením je nepravděpodobné. Ke křížení mezi dingy a psy domácími sice docházelo, avšak čistokrevní dingové se od psů liší například ve větší šířce patra nebo kratší lebce. V květnu 2019 byl IUCN pořádán workshop zaměřený na psovité šelmy. Shromáždění dospělo k závěru, že dingo pralesní, též označovaný jako novoguinejský zpívající pes, a dingo jsou zdivočelí psi domácí (Canis familiaris), a proto by neměli být klasifikováni v rámci Červeného seznamu IUCN. Zároveň také ale zdůraznili, že hrají významnou roli v ekosystému i kultuře Austrálie, jejich ochrana a další studie by tak měly být podporovány. Tím však studování dingů neskončilo: například v roce 2022 byla vypracována studie zaměřená na sekvenování DNA „čistokrevného“ divokého dinga z Jižní Austrálie. Parametry dinga byly následně porovnány s německým ovčákem, na základě čehož bylo zjištěno, že každý z nich má jiný vzor methylace DNA. O dva roky později jiná studie prokázala, že došlo k významnému míšení (introgresi) mezi linií vlka japonského a předky východoeurasijských psů. Konkrétně dingo a novoguinejský zpívající pes vykazují 5,5% introgresi genomu předka dnes již vyhynulého vlka japonského (Canis lupus hodophilax). Nesou tedy větší podíl, než například japonští domácí psi, jako je shiba-inu nebo akita-inu, kteří mají tento podíl zhruba 4 %. U západních plemen psů je tato stopa téměř nulová nebo velmi slabá. K tomuto míšení došlo zřejmě ve dvou vlnách: první, tedy starší vlna, ovlivnila předky dingů a novoguinejských zpívajících psů ještě v době, kdy byli na asijské pevnině, a následná vlna ovlivnila japonská domácí plemena psů.
Fylogeneze
Na základě fosilních a antropologických nálezů lze určit, že v minulosti zahrnoval areál výskytů dingů ještě větší plochu, než je tomu v současné době. Díky testům mitochondriální DNA (mtDNA) bylo zjištěno, že tyto psovité šelmy pocházejí z jižní Asie, kde se vyvinuli z místních domestikovaných psů, kteří žili ve společnosti kočovných lovců a sběračů. Švédský vědec Peter Savolainen, který stál za zrodem tohoto výzkumu, využil velké množství genetického materiálu; 211 dingů z Austrálie, 676 psů ze všech kontinentů, 38 vlků eurasijských a 19 fosílií psů z Polynésie. Moderní sekvenování celého genomu upřesnilo, že pes a dingo nejsou potomky dnes žijících vlků obecných, ale sesterskou skupinou, která sdílí společného předka z populace vlků, jež zmizela na konci pozdního pleistocénu. Zatímco dřívější odhady založené na fosiliích předpokládaly příchod dingů do Austrálie před 3 000 až 5 000 lety, novější genetické studie z roku 2020 toto tvrzení zpochybňují. Předkové dingů dle těchto studií migrovali přes ostrovní jihovýchodní Asii před 9 900 lety a do Austrálie dorazili zhruba před 8 300 lety. V té době byla hladina moří nižší a Austrálie tvořila s Novou Guineou společný pevninský celek zvaný Sahul. V Austrálii pak žili v izolaci od ostatních psovitých, než začala kolonizace Austrálie Evropany, kteří s sebou přivezli psy domácí. Sekvenování mtDNA také prokázalo, že Austrálii kolonizovaly nejméně dva mitochondriální haplotypy dingů. V roce 2020 byla provedena analýza celého genomu, která ukázala existenci minimálně tří subpopulací dingů: severovýchodní, jihovýchodní a západní/centrální. Morfologická data z této studie ukazují, že lebky jihovýchodních dingů jsou od ostatních dosti odlišné. Obdobná studie vedená o tři roky později doktorkou Kylie Cairns identifikovala již čtyři zřetelné genetické populace. Tato studie měla větší vzorek dat, konkrétně 402 dingů žijící divoce i v zajetí.
Popis
Domestikovaní psi z jihu Asie sdílí mnoho fyzických vlastností s australskými dingy. Samotní dingové jsou také podobní některým plemenům asijských špiců. Dingové mají poměrně širokou hlavu, špičatý a krátký čenich a vztyčené ušní boltce. Oči jsou mandlového tvaru a jejich barva se pohybuje od žluté přes oranžovou až po hnědou. Špičáky jsou dlouhé a ostré. Ocas je dlouhý, hustě osrstěný a má šavlovitý tvar. Často mají na tlapách a ocase bílé chlupy. Právě ocas při dorozumívání s jinými zvířaty, nejčastěji jinými dingy nebo psy, hraje důležitou roli: v klidu jej nosí pod hřbetní linií, pokud ale zbystří, vztyčí se vysoko nad ni. Dingové mají dlouhé, dobře osvalené končetiny zakončené kulatými a mohutnými tlapkami s černými, nezatažitelnými drápy. Na zadních nohách chybí paspárky. V porovnání se stejně velkými domestikovanými psy mají dingové delší čenichy, větší špičáky, objemnější mozek a plošší lebky s výraznější šíjovou linkou.
Velikost
Psi (samci) jsou obvykle větší a těžší než feny stejného věku: průměrná délka těla australských dingů je 914 mm (rozptyl 835–1110 mm při vzorku 51 kusů) a hmotnost se pohybuje mezi 12 až 22 kg. Feny váží 11 až 17 kg a průměrná délka jejich těla je 883 mm (813–1010 mm při vzorku 38 kusů). Kohoutková výška dingů se pohybuje mezi 47 až 67 cm. Ocas měří 20 až 37 cm. Existují i záznamy o jedincích, kteří vážili až 27 kg. Dingové ze severní a severozápadní Austrálie jsou obvykle větší než ti z jihu.
Srst
Dospělí jedinci mají srst krátkou a měkkou, hustou na ocase. V závislosti na klimatu může být hustší nebo mírně delší. Nejčastější zbarvení je zrzavé v různých odstínech od světle pískové přes sytě oranžovou až po rezavě hnědou, přičemž mohou tito jedinci mít i bílé „ponožky“ na tlapách, bílou špičku ocasu či bílou náprsenku. Další časté zbarvení je černé s pálením (Black and Tan), kde je dominantní černá srst na hřbetě a bocích, s jasně ohraničenými rezavými nebo pískovými plochami (pálením) nad očima, na tlamě, hrudi a nohách. Méně častí jsou pak celočerní a bílí, případně krémoví, dingové. Existuje i takzvané zbarvení „sable“, kdy základní barva je zrzavá, ale jednotlivé chlupy mají černé konce. U všech barevných variant se standardně mohou vyskytnout na hrudi, tlamě, nohách a tlapkách malé bílé znaky.
Výskyt
Dingové obývají především severní, centrální a severozápadní část Austrálie, dle IUCN jsou zdejší populace oproti zbytku kontinentu hojnější. V jižní a severovýchodní Austrálii jsou vzácní. Na jihovýchodě kontinentu (v oblasti oddělené od zbytku kontinentu plotem Dingo Fence) již pravděpodobně vyhynuli. Existují sice zprávy o výskytu dingů v Novém Jižním Walesu nebo dokonce Victorii, avšak není jasné, zda se jedná o skutečné dingy nebo zdivočelé psy. Dingové obývají všechny typy vegetace, které lze v Austrálii nalézt. Primárně vyhledávají sušší nezalesněné oblasti v blízkosti zdrojů vody, například okraje lesů nebo pláně. Mimo jiné ale mohou žít i v tropických alpinských vřesovištích. Dokáží žít i v pouštích centrální Austrálie.
Chování
Dingové jsou převážně noční zvířata, chování se však může lišit i dle klimatu. Přesto platí, že jejich hlavním obdobím činnosti je soumrak a svítání. Období aktivity jsou krátká (často méně než jedna hodina) s krátkými dobami odpočinku. Obecně se uvádí, že mají dva typy pohybu: pohyb vyhledávací (spojený s lovem) a pohyb průzkumný (pravděpodobně pro kontakt a komunikaci s ostatními psy). Psovité šelmy, tedy i dingové, mezi sebou komunikují mimikou obličeje a pohyby těla a jednotlivé postoje jsou stejné jako například u psa domácího; pokud je dingo napnutý, má ocas nad hřbetní linií a uši natočené dopředu, většinou to značí nepřátelství. Dingové štěkají, avšak ne tak, jako psi domácí a častěji se vyjadřují vytím. Dokáže vydávat až 19 různých zvuků. Dingové jsou většinou vůči lidem plaší, nicméně existují zprávy o jedincích, kteří byli nalezeni v okolí táborů, na předměstích nebo sídlištích. Podle studií z Queenslandu se divocí kříženci dingů volně pohybují v noci přes městské oblasti.
Stravovací návyky
Jako součást stravy dingů bylo identifikováno přes 170 druhů zvířat, od hmyzu až po skot. Obecně platí, že hospodářská zvířata tvoří menší součást jejich potravy. Mimo to se živí i hmyzem a ještěrkami. Při výzkumu dingů vyšlo najevo, že 80 % stravy divokých psů tvořilo těchto 10 živočišných druhů: klokan rudý (Macropus rufus), klokan bažinný (Wallabia bicolor), tur domácí (Bos primigenius f. taurus), krysa Rattus colletti, husovec strakatý (Anseranas semipalmata), kusu liščí (Trichosurus vulpecula), krysa Rattus villosissimus, klokan hbitý (Macropus agilis), králík divoký (Oryctolagus cuniculus) a vombat obecný (Vombatus ursinus). Zřídka dingové loví i velké ještěry. V žaludcích některých zabitých dingů bylo nalezeno i maso lišek nebo psů domácích a fotopast v centrální Austrálii v roce 2009 zachytila skupinku dingů požírat dva mrtvé dingy.
Složení jídelníčku záleží na klimatu; v oblasti Carpentarského zálivu a Queenslandu se dingové specializují na divoká prasata a klokany hbité, v deštných pralesích na severu kontinentu jsou nejčastější kořistí husovci strakatí, hlodavci a klokani hbití. V jižních oblastech Severního teritoria tvoří jídelníček divocí králíci, hlodavci, ještěrky a klokani rudí, to se týká především pouště Tanami. V centrální Austrálii se živí především hlodavci, ještěrkami, klokany rudými a dobytkem. Na jídelníčku dingů ze západu se objevují především vombati. Na některých místech či ostrovech často loví i ryby. Je jim přičítáno snížení populace divokých prasat i králíků, což je pro místní farmáře přínosem. Dingové většinou vypijí jeden litr vody za den v létě a asi půl litru v zimě. I v době sucha se stává jen málokdy, aby kojící fena neměla dostatek živin. Dingové dokáží zužitkovat tekutiny i z kořisti, především krev, kojící fena navíc konzumuje i moč a výkaly svých štěňat, takže udržuje doupě v čistotě a navíc si doplňuje tekutiny, aniž by musela štěňata opouštět. Existují záznamy o několika dinzích, kteří v zimě přežili 22 dní bez vody.
Strategie lovu
Strategie lovu dingů většinou závisí na dobrém načasování a rychlosti, málokdy zde hraje roli úkryt. Své lovecké strategie přizpůsobují tak, aby vyhovovaly okolnostem. Pro větší a potenciálně nebezpečnou kořist jsou zapotřebí dva nebo více jedinců, při lovu králíků a hlodavců loví sami. Téměř všechny jejich útoky, ať už se jedná o útoky na buvoly, nebo klokany, se soustřeďují na mláďata a staré jedince, kteří nejsou dostatečně rychlí a vytrvalí. Při lovu buvola spíše než taktiku uhnání zvířete využívají svých zubů a hbitosti. Skupinka psů běží společně s buvolem a střídavě jej kousají do nohou, dokud není buvol úplně vysílený nebo neschopen běhu. Tato taktika je ale pro lovce nebezpečná v tom, že buvol může kdykoliv vykopnout. Dingové svoji kořist zabijí protržením krční tepny, podobně jako například vlci. Ptáky loví dingové pouze výjimečně.
Sociální chování
Společenské chování dingů je nápadně podobné chování vlků nebo divokých psů. Zatímco mladí samci častěji cestují z místa na místo, dospělí samci se usadí v jednom teritoriu s několika fenami. Velikost teritorií je velmi různorodá, od 1 km2 až po 2000 km2. Četnost smečky většinou odpovídá velikosti a nebezpečnosti kořisti, kterou loví, běžně čítá jedna smečka tři až dvanáct jedinců. Nicméně, smečka není tak stmelená jako je tomu u vlků. Je běžné, že ji jedinec na několik dní opustí a později se znovu přidá. Ve smečce funguje hierarchická pyramida. Na vrchu je alfa pár, samec a samice, přičemž samec bývá obvykle dominantnější. Součástí smečky jsou i nová štěňata a běžně i vrh z předchozího roku. Obecně platí, že při ulovení kořisti se první nají alfa samec, pak alfa samice, následuje zbytek smečky a poslední na řadě jsou štěňata. Poznat alfa samce je jednoduché; při jeho příchodu všichni podřízení jedinci klopí uši a stahují ocas mezi nohy, často mu také olizují pysky, aby tak dali najevo svoji podřízenost. To samé dělají i štěňata, která si tím způsobem také vymáhají potravu.
Reprodukce
Dingové jsou monogamní zvířata. Feny mohou mít štěňata jen jednou ročně, i v případě, že by u nich během roku nastal estrální cyklus dvakrát. Hárají běžně v období od ledna do července. Samci jsou připraveni k rozmnožování po celý rok, ale v době, kdy necítí estrogen, mají produkci spermií výrazně nižší. Samotné páření obvykle probíhá mezi březnem a květnem (podle jiných zdrojů v období od dubna do června). Během této doby samci pečlivě stráží své partnerky i teritoria. Případné cizince zaženou alfa samci vrčením a vytím, pokud se tak ale nestane, rozpoutá se rvačka. V případě, že cizí pes vyhraje, poražený alfa samec buď zemře nebo odejde z teritoria a přenechá samice novému alfa samci. Pokud by to bylo naopak, souboj vyhrál alfa samec, pak cizinec utíká a hledá jiné teritorium, které by mohl zabrat. Feny jsou pohlavně vyspělé ve dvou letech života, samci jsou připraveni na rozmnožování v období od jednoho do tří let, v závislosti na konkrétním jedinci. Obecně platí, že ze smečky se rozmnožuje pouze alfa pár (alfa samec a samice) a zbytek smečky se stará o štěňata. Nemusí tomu tak vždy být, ovšem v případě, když se mláďata narodí podřízené samici, je obvyklé, že je alfa samice zabije. Březost trvá 61 až 69 dní a velikost vrhu se pohybuje v rozmezí od jednoho do deseti štěňat (průměrně pět), přičemž počet narozených samců bývá vyšší, než počet narozených fen. Ve věku tří týdnů štěňata poprvé opouští doupě, avšak až do věku přibližně dvou měsíců je fena kojí. Běžně se štěňata pohybují ve vzdálenosti maximálně 3 km od doupěte, na delší vzdálenost je doprovázejí dospělí členové smečky. Mladí dingové se obvykle stávají nezávislými ve věku tří až šesti měsíců, ve smečce nejpozději ve věku 12 měsíců, kdy začíná další období páření.
Migrace
Dingové obvykle zůstávají v jedné oblasti a nepodnikají sezónní migraci. Nicméně v době hladu cestují blíže k farmám a lidem, kde se mohou přiživit na ovcích nebo dobytku. Nejdelší doložená migrační cesta dinga měřila přibližně 250 km, což bylo zjištěno z čipu, který měl umístěný na krku.
Zdraví a úmrtnost
V přírodě se dingové dožívají okolo 7 až 8 let. Mezi hlavní příčiny úmrtí dingů patří vyhladovění nebo dehydratace v obdobích sucha nebo po rozsáhlých požárech buší, dále také uštknutí hadem a úmrtí jako následek zranění buvoly nebo skotem. Dingové jsou vnímaví k podobným onemocněním jako psi domácí. Jsou hostiteli až 38 druhů různých patogenů a parazitů, převážná většina těchto druhů ale nemá na životnost psů žádný vliv. Mezi nejvýznamnější mikrobiální a parazitární původce schopné snížit stav populace patří virus psinky, měchovec psí (Ancylostoma caninum) a vlasovec psí (Dirofilaria immitis). Dingové jsou důležitým rezervoárem vlasovců, kteří jsou přenášeni komáry na domácí psy. Figurují rovněž jako definitivní hostitelé kokcidie Neospora caninum, jež způsobuje potraty u skotu a volně žijících přežvýkavců. Ve vztahu ke člověku má zásadní význam fakt, že dingo je jedním z hlavních hostitelů měchožila zhoubného (Echinococcus granulosus) v Austrálii. Infekce tasemnicí E. granulosus je pro psy dingo neškodná, u dobytka a u člověka však způsobuje nebezpečnou nemoc echinokokózu. Riziko představuje především trus dingů s vajíčky tasemnic. V roce 2008 proběhlo pozorování několikačlenné rodiny dingů, kdy zemřelo štěně staré tři týdny. I přesto jej matka přenášela společně s dalšími štěňaty po dobu několika dní a vždy se pohybovala v jeho blízkosti.
Vztah k lidem
Útoky na člověka
Jedná se o poměrně plachá zvířata, ve většině případů se od lidských obydlí drží v dostatečné vzdálenosti a pokud není jedinec přímo ohrožen, před možným nepřítelem prchá. Až na několik výjimek se většina případů pokousání dingem odehrála na ostrově Fraser, kde žila a stále žije největší čistokrevná populace tohoto druhu, proto je na ostrov zakázán přístup domestikovaných psů. Samotné útoky si ve většině případů způsobují lidé sami, a to krmením dingů nebo jejich provokací. Pravděpodobně nejznámějším případem napadení člověka dingem mimo ostrov Fraser je kauza z roku 1980. Dne 17. srpna 1980 se devítitýdenní dívka Azaria Chamberlainová ztratila na rodinném výletě poblíž Uluru (Ayers Rock). Kolem tábora byly nalezeny stopy dingů, nejprve proto přišel v úvahu únos zvířaty, poté však byla obviněna matka. 29. října 1982 ji soud shledal vinnou, ve vězení strávila tři roky. Propuštěna byla na základě bundy nalezené v blízkosti doupěte dingů. Tělo Azarie nikdy nebylo nalezeno. Mezi známé incidenty z ostrova Fraser patří například případ z dubna roku 1998, kdy dingo pokousal a poškrábal tříletou dívku. Další případ se odehrál 30. dubna 2001, kdy byl devítiletý Clinton Gage napaden a zabit dvěma dingy. Incident způsobil utracení více než 31 dingů a vyústil v pobouření obyvatel ostrova Fraser.
Kontrolní opatření
Dingové představují hrozbu pro hospodářská zvířata; krom toho, že je úspěšně loví, jim mohou škodit například i zamezením přístupu k napajedlům. Největší riziko představují pro menší hospodářská zvířata, jako jsou ovce. Výsledkem je významná změna zaměření produkce v mnoha oblastech, tedy místo ovcí farmáři přecházejí na chov skotu. Navíc to vede k zavádění celé řady ochranná opatření, která dingy mají odradit nebo případně zcela odstranit z oblasti. K oddělení dingů od pastvin se využívají ploty, přičemž uvnitř oplocení jsou následně zbývající jedinci chytáni do pastí či tráveni. V případě jedovatých návnad se využívá strychnin, který je účinný i v malém množství (0,3 mg na kg). Zvíře, kterému se jed dostane do těla, umírá ve křečích. Dalším opatřením také bývá věšení zabitých dingů přímo na ploty, což má odpudit další jedince. O samotné efektivitě takových opatření a celkově plotů je však málo informací. Další možností, kterou hospodáři využívají, jsou hlídací zvířata. Nejen psi bývají k tomuto účelu používání, oblíbené jsou i lamy nebo osli. Na kontrolní opatření v souvislosti s predací dingů je ročně vyčleněno více než 230 milionů australských dolarů.
Dingo Fence
Stavba plotu, později známého jako Dingo Fence, začala i skončila v 80. letech 19. století. Stavba probíhala za finanční podpory vlády. Původním účelem bylo ochránění jihovýchodní části kontinentu od králičího moru, avšak plot svůj účel nesplnil a chátral. Počátkem 20. století však začal být opravován, aby sloužil jako ochrana před dingy. Je to jedna z nejdelších staveb na světě a oficiálně také nejdelší plot na světě. Jeho délka činí 5 614 km a táhne se od města Jimbour (Queensland) až po Velký australský záliv. Samotný plot má dva metry na výšku a je z pletiva.
Analýza útoků
Za útoky dingů na lidi pravděpodobně stojí jejich krmení, ať už úmyslné, či naopak. Dingové tak ztrácejí přirozenou ostražitost. Čím více budou lidmi krmení, tím větší je pravděpodobnost, že se k nim budou chovat agresivně. Pokud také dingo najde jiné zdroje potravy, například popelnice, pak může případné lidi brát jako konkurenci, která jej chce o jídlo připravit, a proto útočí. Některé útoky v minulosti byly způsobeny i špatnými reakcemi lidí, kteří si nedokáží správně vyložit mimiku a pohyby těla dingů. Dr. Bradley Smith uvádí, že ostrov Fraser má problém s lidmi, nikoliv s dingy. Také uvádí, že psi, kteří byli označováni jako agresivní, se jen chovali přirozeně.
Legální status a ochrana dinga v Austrálii
Ochrana dingů se liší v každé spolkové zemi Austrálie. V Severním teritoriu je dingo chráněn, avšak v případě ohrožení člověka či dobytka je možné jej beztrestně zabít. Naopak v Západní Austrálii není dingo nijak chráněn a jako domácí mazlíčci mohou být tato zvířata držena pouze za určitých podmínek. Pro lov dingů v chráněných oblastech si lidé musí obstarat povolení. V Jižní Austrálii se dingové a jejich kříženci dělí na dvě skupiny: ty za oplocením Dingo Fence a ty v něm. Dingové uvnitř oplocené oblasti jsou považováni za škůdce a chovat je mohou pouze autorizované zoologické zahrady a přírodní parky. Vně plotu nejsou sice dingové chráněni, avšak návnady a pasti na ně jsou zakázané. Také v Queenslandu jsou dingové a kříženci bráni jako škůdci. Každý zemědělec je povinen snižovat počty dingů na svých pozemcích. V Novém Jižním Walesu jsou dingové pod ochranou jen v případě, že se nacházejí na území chráněných oblastí nebo parků. V západní části NJW je zakázán i chov dingů jako domácích mazlíčků, chovat je člověk může jen v případě, že má soudní povolení. V jiných částech země je možné dingy beztrestně chovat i v domácnostech. V Teritoriu hlavního města jsou dingové chránění, zabít je je možné pouze na vlastním pozemku. Ve Victorii mají zemědělci povinnost snižovat stavy dingů na svých pozemcích, podobně jako v Queenslandu. V roce 2013 byla na ostrově Fraser provedena studie, jejímž účelem bylo přijít na vhodný způsob snížení útoků dingů na lidi a zároveň udržení populace těchto savců. Jako nejvhodnější řešení se jevil plot. Podle této studie by také měli lidé i turisté být více informováni o tom, jak nebezpečné je krmení dingů. Autoři také navrhli poplatek pro všechny turisty, kteří by chtěli Fraser navštívit. Na základě tohoto výzkumu jsou dingové čipováni a byla zavedena elektronická evidence.
Křížení s domácími psy
Evropští domácí psi se v Austrálii poprvé objevili během její kolonizace Evropany. Tito psi zdivočeli a mohlo tak docházet ke křížení původně domestikovaných psů s divokými dingy. Ačkoliv někteří autoři tvrdí, že křížení probíhalo tak intenzivně, že dnes již téměř není možné najít čistokrevného dinga bez příměsi psí krve, novější výzkumy toto tvrzení zpochybňují. Příkladem je studie z roku 2021, která přinesla několik zjištění. Především tedy že naprostá většina zvířat označovaných jako „divocí psi“ byli geneticky čistokrevní dingové, nebo jedinci s vysokým podílem jejich genů (více než 93 %). Rozdíl oproti předchozím studiím způsobily modernější SNP testy (Single Nucleotide Polymorphism), které jsou přesnější v určování čistokrevnosti. Mnoho zvířat dříve označených za „křížence“ se s novou metodou ukázalo jako čistokrevní dingové. Autoři také došli k závěru, že čistokrevní zdivočelí psi domácí (Canis familiaris) v Austrálii prakticky neexistují – tvořili méně než 1 % populace divoce žijících psovitých šelem. Důvodem může být fakt, že psi domácí zřejmě nejsou schopni v australském prostředí dlouhodobě přežít a úspěšně se množit bez lidské pomoci. Výzkumy publikované v letech 2020 a 2023 prokázaly existenci až čtyř geneticky unikátních populací dingů. Skutečnost, že dřívější studie pracovaly s předpokladem jediné homogenní populace, pravděpodobně zapříčinila nadhodnocení údajů o míře hybridizace se psy domácími. V minulosti byla za jednu z mála čistokrevných populací vnímána ta na ostrově Fraser, která k roku 2017 čítala zhruba 120 jedinců. Pro rozeznání čistokrevných dingů od kříženců jsou nejspolehlivější vokální signály: kříženci totiž umí štěkat, zatímco dingové spíše vyjí. Feny kříženců také ve většině případů mohou mít štěňata až dvakrát ročně a stavba jejich lebky je taktéž odlišná. Právě na základě výzkumu tvaru lebek se předpokládalo, že podíl čistokrevných dingů v populaci klesl mezi lety 1960 až 1980 z 49 na 17 %. Použití čistě této metody, bez zkoumání genomu, je však v současné době považována za zastaralé a nevypovídající. Obavy z častého křížení 2004 vedly IUCN k tomu, že byl dingovi přiřazen status zranitelný (VU). Do té doby měl status málo dotčený (LC). Nicméně v roce 2018 byl dingo IUCN klasifikován jako zdivočelý pes a tím pádem již nepatří na Červený seznam. Psí plemeno australský honácký pes údajně vzniklo na základě křížení domestikovaných psů s dingy.
Význam v kultuře
Dingové tradičně zaujímají významné místo v kultuře domorodých Austrálců, kde pravděpodobně převzali roli vyhubených vakovlků. Austrálci dingy v minulosti běžně chovali a využívali především jako hlídače, strážce pastvin a stejně tak i jako zdroj masa v případě hladu. Lze je najít i na starých jeskynních malbách. Jednu ze zachovalých maleb lze najít v Národním parku Namadgi, konkrétně v Yankee Hat (obrázek vpravo). Malba stará nejméně 800 let zobrazuje dinga, klokana, emu a člověka. Dochovalo se mnoho příběhů, jejichž hlavními aktéři jsou psi dingové. Ty se přenášejí většinou ústně mezi Austrálci. Na většině starých děl jsou vyobrazeni jako nadpřirození hlídací psi varující před zlými silami. Existují důkazy, které popisují i pohřbívání psů s jejich majiteli (podobně tomu bylo například u indiánů, kteří byli pohřbívání se svými koňmi). V době kolonizace Austrálie je Evropané nejdříve považovali za inteligentní a mrštná zvířata, avšak postupem času, když zjistili, že mají na svědomí úbytky ovcí a dobytka, nazývali je zbabělci, kteří místo boje utíkají do buše. Začali být oceňováni lovci, kteří dinga ulovili.
Vliv na ostatní živočišné druhy
Dingo je širokou veřejností označován za ikonu Austrálie a má i velký vliv na její faunu. Přestože farmáři dingy považují za škůdce, kteří jim dáví ovce a zabíjí dobytek, existence dingů přináší spíše výhody. Jednou z nich je redukce přemnožených králíků, kteří ničí úrodu, nebo také to, že část jejich stravy tvoří mršiny. Na druhou stranu, dingové jsou hlavními predátory některých druhů klokanů, například klokana uzdičkového (Onychogalea fraenata), který je považován za ohroženého. Podobná situace je i u vombatů severních (Lasiorhinus krefftii). Roku 1971 byl vytvořen pro vombaty severní Národní park Epping, který měl zajistit navýšení jejich populace. Ta již byla tak nízká, že roku 1983 napočítali ochránci přírody jen 36 kusů. Během následujících let, kdy byla z parku vyhnána veškerá stáda dobytka, jejich populace pomalu narůstala. Roku 2000 ale do rezervace vnikli dingové a zabili asi 15–20 vombatů, což při celkovém počtu kolem 100 jedinců byla velká ztráta. Po tomto útoku byla rezervace obehnána dvacetikilometrovým plotem. Dingům bývá přisuzováno vyhynutí vakovlků tasmánských (Thylacinus cynocephalus) a ďáblů medvědovitých (Sarcophilus harrisii) na australské pevnině před dvěma až třemi tisíci lety, nicméně není zcela jisté, zda za vyhynutím nestála spíše součinnost více faktorů, jako je klimatická změna a tlak lidí. V roce 2013 byla provedena studie zkoumající vliv dingů na populaci a chov ovcí domácích. Ta zjistila, že rozsah chovu ovcí v roce 2010 je oproti 20. století výrazně menší. Například ještě v roce 1978 se ovce pásly i v severní části jižní Austrálie, k roku 2016 se zde ale chová převážně skot. Právě skot v mnohých oblastech nahrazuje ovce, jelikož pro farmáře je to finančně výhodnější. Závěrem studie je ale také fakt, že nejen predace dingů stojí za poklesem populace ovcí domácích. Nicméně, autoři výzkumu Allen a West také zmiňují, že pokud nebudou mít ovce a kozy domácí ochranu, dingové je dříve či později skutečně vyhubí.
Chov v zajetí
Někteří Australané, i přes zjevnou divokost a neochočitelnost dingů, se rozhodli je chovat v zajetí. Obecně se odborníci dělí na dva tábory; první je považuje za nezkrotné a divoké psy, kteří se nehodí pro chov v zajetí, zatím co druhý tábor prosazuje názor, že se nijak neliší od psů domácích. Tento názor ale kritizuje například Barrie Oakman, prezident Asociace ochrany dingů, který tvrdí, že dingové jako domácí mazlíčci jsou nebezpeční. Většina chovatelů také tvrdí, že tím, že budou dingové chováni lidmi, se křížení s domácími psy nezabrání, spíše naopak. Samotní dingové si na lidi dokáží zvyknout velmi rychle, pokud s nimi přijdou do kontaktu již v útlém věku. Obecně jsou to dobře cvičitelná zvířata, ale těžko se u nich potlačují jejich přirozené pudy. Alfred Brehm popsal případy, kdy byli dingové krotcí stejně jako domácí psi a jeden byl dokonce využíván jako honácký pes. Stejně tak ale připouštěl existencí jedinců, kteří byli plaší a nervózní. Brehm také zdůrazňoval, že dingo musí být v kontaktu s člověkem již od štěněcího věku. Ze strany Mezinárodní kynologické federace (FCI) se jedná o neuznané plemeno.
Chov v zoologických zahradách
Z českých zoologických zahrad vlastní několik dingů pouze zoo Zlín, zoopark Vyškov a zoo v Plzni. Zde se poprvé objevili v roce 2012, když sem byli přivezeni z berlínské zoo. V prosinci 2013 se zde pak narodila čtyři štěňata, dvě fenky a dva psi, všechna typického pískového zbarvení. Obecně jsou dingové v evropských zoologických zahradách spíše vzácností, nalézt je je možné například v berlínské zoo, v zoologické zahradě ve Wingst v Dolním Sasku a dříve též v sättelstädtském parku, který již ale nefunguje. Naopak v australských zoo jsou poměrně běžní, několik dingů se nachází například v zoologické zahradě v Perthu nebo v Beerwah a Healesville. Ze severoamerických zoologických zahrad má dingy například clevelandská zoo nebo dětská zoo ve Fort Wayne v Indianě.
Galerie
Odkazy
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Dingo na anglické Wikipedii.
Literatura
CORBETT, L. K. The Dingo in Australia and Asia. New York: Cornell University Press, 1995. 200 s. Dostupné online. ISBN 9781876622305. (anglicky) SMITH, Bradley. The Dingo Debate: Origins, Behaviour and Conservation. Melbourne: CSIRO Publishing, 2015. 336 s. ISBN 9781486300310. (anglicky) CORBETT, L. K. Dingo. In: SILLERO-ZUBIRI, Claudio. Canids: Foxes, Wolves, Jackals, and Dogs : Status Survey and Conservation Action Plan. Gland: IUCN--The World Conservation Union, 2004. Dostupné online. ISBN 9782831707860. S. 223–230. (anglicky) FLEMING, Peter. Managing the Impacts of Dingoes and Other Wild Dogs. Canberra: Commonwealth - Department of Agriculture, Fisheries & Forestry - Bureau of Rural Sciences, 2001. 186 s. ISBN 9780642704948. (anglicky) FEDDERSEN-PETERSEN, Dorit. Ausdrucksverhalten beim Hund: Mimik und Körpersprache, Kommunikation und Verständigung. Stuttgart: Kosmos, 2008. 493 s. ISBN 9783440098639. (německy) PURCELL, Brad. Dingo. Collingwood, Victoria: CSIRO Publishing, 2010. 176 s. (Australian Natural History). Dostupné online. ISBN 978-0643096936. (anglicky)
Související články
Dingo pralesní Karolínský pes
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Dingo na Wikimedia Commons Taxon Canis lupus dingo ve Wikidruzích Slovníkové heslo dingo ve Wikislovníku HINTZE, Mary. Canis lupus dingo [online]. Animal Diversity Web, 2002 [cit. 2016-03-09]. Dostupné online. (anglicky) Dingo (Canis lupus dingo) [online]. Arkive.org [cit. 2016-03-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-03-08. (anglicky)